Vážení hosté, dámy a pánové! Jako každý rok i letos si připomínáme výročí – letos již 55. – sovětského vpádu do naší země, tehdejšího Československa. Za uplynulá léta jsme si jasně uvědomili, že význam této události dalece přesahuje osudy jen jedné generace a že hraje kruciální roli pro utváření naší národní povahy.

Nejsou to marná slova, když budu nyní a na tomto místě znovu opakovat, že dnes je obzvlášť důležité nepodlehnout svodům kultury zapomnění. Zapomínat je pohodlné a lehké, vyrovnávat se s minulostí i současností vyžaduje odhodlání, odvahu a vnitřní sílu.

Právě pocit návaznosti a kontinuity je totiž onou bájnou Ariadninou nití, která nám umožňuje neztratit orientaci ve změti probíhajících změn. Nejen my svou urputnou vzpomínkou udržujeme povědomí o hrdinech a zbabělcích našich dějin, ale i oni nám pomáhají zorientovat se v dnešním světě – ovšem jen potud, pokud na ně nezapomeneme.

Mnohé věci se nám dnes jeví jinak, než jak se jevily kdysi. Koho dnes vážně mohou zajímat tehdejší návrhy sociálních reforem a scholastické spory o to, které křídlo v komunistické straně mělo větší pravdu, když jak reformy, tak samotná strana mezitím odešly na věčnost? Jejich místo dávno obsadily mnohem bytostnější pojmy, jako jsou svoboda, právo na sebeurčení a přináležitost k určitému kulturnímu a civilizačnímu okruhu.

Zkušenost civilizačního ohrožení, jakým byla sovětská okupace, navždy setřela poslední stín pochybností, zda je naše místo na Západě, anebo v Ruském světě, jak nás o tom chtějí přesvědčit někteří nepoučitelní kverulanti. Stejně tak vzaly za své utopické představy o tom, že naše země může být mostem mezi západem a východem. Nejkřiklavějším dokladem toho je nynější ruská agrese na Ukrajině, která všechny mosty – možná zcela nenávratně - až do základů spálila.

Je zcela zřejmé, že právě válka v našem takřka bezprostředním sousedství nás mocně upomíná na vyšší smysl událostí Pražského jara. Ruské tažení proti Ukrajině je bezprostředně odvozeno z ideového fundamentu, na němž dnešní Rusko stojí, a tím je patos strachu. Ukrajina každý den znovu a znovu demonstruje svou nezastrašitelnost tváří v tvář ruským hrozbám.

Putin nemůže pobývat na jedné planetě se svobodymilovnou Ukrajinou, jež je popřením celého jeho pokřiveného vnímání světa. On miluje strach, zatímco Ukrajinci milují svobodu. Z této války na východ od nás plyne nejedno poučení pro svět, do kterého patříme. Strach a svoboda jsou hodnoty navzájem neslučitelné. Člověk, národ a stát se nejúplněji projevují v hraniční situaci. Jak se chovají tváří v tvář v hrozbě smrti a ztrátě svobody, takoví ve skutečnosti jsou.

Český národ poznal různé polohy bytí: hořkost porážky a ponížení zrady, frustraci z existenciální nejistoty a cynický návyk dvojí mysli a dvojí mluvy. Pod vodu ho stahovaly poraženectví a přízemní pragmatismus, nad vodou ho drželo vědomí, že je na správné straně dějin a není sám.

Dnes s jistotou víme, že jsme učinili správnou civilizační volbu, jen se věčně nedívat pod nohy a neztratit schopnost vidět za obzor. Připomínkou Pražského jara si znovu uvědomujeme, o co se tady a teď vede zápas. Je to stále zápas o naše duše, o budoucnost našich dětí, o smysl lidské existence a o hodnoty naší západní civilizace.

Je obvyklé mluvit o vzepětí roku 1968 jako o doušku svobody, který nám umožnil přečkat dusno dalších dvou desetiletí poroby a útisku. Dostali jsme lekci z naděje. Nebyla to ovšem naděje, která umírá poslední. Byla to naděje, která neumírá nikdy.