Půl století, které uplynulo od bouřlivého roku 1968, činí jeho odkaz mnohem zřetelnější právě proto, že byl nejednou konfrontován s naší žitou zkušeností – zkrátka, byl ověřen dobou. Dodnes zcela nevyvětral tísnivý pocit nesvobody, který náš národ zažíval 20 let před Pražským jarem a 20 let po něm. Většině z nás zůstala schopnost jemného rozlišování mezi svobodou a jejím opakem. Nikoli náhodou náš první porevoluční prezident Václav Havel ve svém historickém projevu v americkém Kongresu vypíchl právě tuto vlastnost jako náš vklad do souboru demokratických hodnot. Řekl zhruba toto: „Nepřicházíme jako prosebníci. Nabízíme vám naši ojedinělou zkušenost – zkušenost života v nesvobodě vykoupenou čtyřiceti lety komunistické totality.“ Právě ona zkušenost nám zajišťuje značnou imunitu proti rozličným bludům sociálního inženýrství.

Svobodu přitom nechápeme v duchu marxistické poučky, jakožto poznanou nutnost. V této rovnici není nic, co by odkazovalo k morálce. Nutnost je to, co může být vynuceno a k čemu člověk může být donucen. Žádný altruistický čin se do této definice nevejde a naši političtí vězňové riskovali životy a osobní svobodu z jiných důvodů než proto, že pobyt v žaláři poznali jako nutnost. Zkušenost s totalitou nás přivedla k poznání, že jen člověk, který dobrovolně podřizuje své jednání mravnímu imperativu, jedná vskutku svobodně. Řečeno s Bernardem Shawem – svoboda znamená odpovědnost. Etika odpovědnosti nabízí člověku docela jinou cestu k chápání svobody -  svobody jako smyslu, nikoli jako konzumaci stále větších možností. Právě neschopnost dostát své odpovědnosti byla největším traumatem roku 1968, bolestivějším než samotná cizí okupace – selhání a zrádné jednání celého stranického a státního vedení, až na jednoho muže, navždy poznamenalo vztah našeho národa k totalitním idejím a praxi. Bezvýhradně věřím těm, kteří tvrdí, že ten hlt svobody, kterého se jim v době Pražského jara dostalo, umožnil přežít dalších dvacet let totalitního útlaku.

To nás přivádí k třetímu odkazu těch nezapomenutelných událostí. Když na naši vlast padla strašlivá noc normalizace, každý tušil spolu s Karlem Krylem, že „tato noc nebude krátká“. I přes hlubokou frustraci zde byla vždy jiskřička naděje: víra v to, že i ta nejdelší noc netrvá věčně a nakonec přece jen končí rozbřeskem. Pak rozhoduje to, co jsme dokázali uchovat v duších a pronést skrze celou dlouhou noc. Tato existenciální naděje se projevovala v tom, že většina Čechů a Slováků odmítla vzdát se tradičních demokratických hodnot a způsobů života. Více než ozbrojený odpor přivádělo okupanty k zoufalství to, že náš národ nikdy nepřijal za své jejich vidění světa, jejich zásady mezilidských vztahů, vždy je vnímal jako pomíjivé zlo. Mnohé překvapilo to, s jakou neuvěřitelnou rychlostí vymizely z většinového společenského oběhu nejen komunistické symboly a transparenty, ale samotné postoje a světonázory – aniž by demokratická moc použila proti nim jakékoli donucovací prostředky či zákazy. To je to, co bychom si měli důrazně připomínat i dnes, kdy po padesáti letech tehdejší pocity a hodnoty přestávají být samozřejmostí. Naděje, která se realizovala v Sametové revoluci, byla nadějí na návrat od normalizace k normalitě. Není to naděje, která umírá poslední. Je to naděje, která neumírá nikdy.

Předneseno jako projev u příležitosti mezinárodní konference o odkazu událostí roku 1968 v Československu a ve Francii dne 13.6.2018