Nade dveřmi rozlehlé kanceláře má generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral symbolické červené světlo: poděděný artefakt občasně využívaný ve smyslu „nerušit“. Ač při našem rozhovoru nesvítilo, jeho plynulý projev na libovolná témata, třeba investigativní kauzy nebo proč mu večer volají osamělí posluchači, by mohl jít rovnou do éteru.

Jaký máte vztah ke slovu?

Od střední školy poměrně dost výrazný, už na všeobecném gymnáziu jsem měl jazyky včetně třeba latiny, navíc jsem silně spojen s frankofonní kulturou. Když jsem studoval politologii na vysoké, propadl jsem zpravodajství a publicistice na Radiožurnálu. Na mluveném slovu ujíždím do dneška, zároveň jsem přesycen hlukem, stejně jako většina lidí v branži a vlastně i mimo ni, zvláštním hlukem, který je všude kolem nás a pořád.

Existuje „hluk“, jejž naopak vyhledáváte?

Mluvené slovo vnímám jako relax. Není den, kdy bych neusínal se sluchátky na uších, neposlouchal nějaké věci z Radiotéky nebo své audiotéky. Mám rád i dobře dělané zasvěcené rozhovory, třeba pořad Stříbrný vítr na Českém rozhlasu Dvojka. Tím spíše, když slovo zaznívá z úst zajímavých lidí, například osobností, jako jsou profesor Josef Koutecký nebo Pavel Pafko.

Žádná beletrie se mezi intelektuální témata do vašich uší nedostane?

Mám teď mimo jiné rozposlouchanou audioknihu od Pavla Kosatíka Pravdivý příběh o Janu Masarykovi v podání Jana Šťastného.

Posloucháte ráno Radiožurnál?

Až když jedu autem do práce. Protože mám dvě malé děti, je doma ráno zapnutá televize na Déčku. Pokud řídím sám, na cestu domů si naladím Český rozhlas Plus nebo Radio Wave.

Když posloucháte vysílání, jste spíš v roli „konzumenta“, nebo kontrolora? Vnímáte chyby?

Profesionální deformace samozřejmě hraje roli. Ale na rozdíl od posluchačů za těmi hlasy, které třeba někdy udělají chybu, vidím konkrétní lidi, tváře, autory, s nimiž mám různé, přátelské nebo chladnější vztahy. Rozhodně poslouchám prizmatem své profese.

Seděl jste někdy za mikrofonem jako moderátor?

Jako novinář nikoli. Mé první setkání s rozhlasovým mikrofonem bylo v devadesátých letech, v době, kdy jsem studoval. Velmi výrazná osobnost českého rozhlasu a dlouholetý redaktor Svobodné Evropy Karel Moudrý tehdy dělal besedu studentů, mezi nimž jsem byl, s tehdejším ministrem vnitra Janem Rumlem. 

Předpokládám, že na tuhle událost ve vás zůstala silná vzpomínka.

Jsem trochu fatalista, věřím v osud. A nechci říkat, že to bylo nějaké znamení, ale je pravda, že tehdy jsem do budovy vstupoval s velkou pokorou a respektem a viděl jsem, že to je úctyhodná instituce. Mimořádný dojem na mě udělala podoba foyer. Dnes je na Vinohradské už původní interiér ze třicátých let, kdy byla budova postavena, ale tehdy tu byla spoustu divných reziduí: dřevěné obklady na dveřích, které jsou teď mramorové, červená čalouněná křesla, vestibul vypadal zcela jinak. Překvapilo mě, jak je ta hala zdevastovaná, i když jistého genia loci jí nevyrval ani komunistický režim. Úplně nejvíce mě pak fascinovalo uzavřené intimní prostředí studia. Ten klid, akustika, odhlučnění, to bylo strašně zajímavé a na ty chvíle vzpomínám velmi rád. Se studenty, s nimž jsme tehdy diskutovali, se dodnes setkáváme na různých fórech a právě Jan Ruml se mnou před dvěma lety kandidoval na ředitele Českého rozhlasu.

V psané i rozhlasové žurnalistice existují různé žánry. Troufl byste si říct, který je nejtěžší?

Za královskou disciplínu se považuje rozhlasová hra, ale je velmi složité udělat i kvalitní dokument v dané stopáži, se všemi nuancemi. A perfektní jedenapůlminutový příspěvek je taky umění. Chovám velký respekt ke všem lidem, kteří s audiem pracují. Řada kvalitních a respektovaných tvůrců ve vizuální tvorbě si často neví rady, když je požádáme třeba o rozhlasovou hru nebo dokument. Zkoušejí to a po pár týdnech zavolají: „Hele, já to vzdávám, s audiem je moc složitá práce, nesvedu ji.“

Co zásadního musí umět úplně každý rozhlasový novinář?

Střih. Stříhat musí umět každý. Dnes je všechno digitální, ale jsem rád, že tu potkávám rozhlasáky, kteří ještě stříhali klasické pásky a lepili je k sobě.

Letos v březnu vstoupil do síně slávy Českého rozhlasu komentátor Petr Nováček. Zaslechla jsem, jak v rádiu vzpomíná na své začátky. Bál se, zda má dobrý hlas a kolegové mu řekli: „My tě nebereme kvůli hlasu, ale kvůli hlavě.“ Musejí mít rozhlasoví novináři dobrý hlas? Nebo je možné přijmout někoho s „nepříjemným“ zabarvením hlasu?

V Českém rozhlasu jsou výborné lektorky, které řeší nejen práci s hlasem a logopedické záležitosti, ale i rétoriku a pravidla či novinky českého jazyka. Spousta moderátorů – i některé současné ikony – prošla jejich kurzy. Ovšem výraznější vada řeči je nepřípustná a spíše odpustitelná ve vizuálních médiích. Oko přimhouříme v případě komentátorů, protože chceme, aby si své věci v rámci zachování autenticity četli sami. Petr Nováček je osobnost, které si velmi vážím. Mezi komentátory je to nezpochybnitelný fenomén a jeho příspěvky dokazují, že „hlava“ je v tomto případě důležitější než hlasový projev.

Pečujete o český jazyk?

Kultivovaný český jazyk je alfa a omega vysílání. Máme poslání starat se o českou kulturu včetně jazykové. A musím podotknout, že posluchači jsou na chyby v projevu velmi hákliví a hned nám píší.

Jiné stanice v rámci konkurenčního boje jazyk různě ohýbají, což vy nemůžete. Jak vůbec řešíte snahu zasáhnout co nejvíce posluchačů a zároveň nerezignovat na kvalitu vysílání?

Kvalita je na prvním místě. Ale musí nás zajímat i poslechovost. Nikdo nechce vysílat do zdi. Každý autor, každý rozhlasák touží, aby jeho práci slyšelo co nejvíce lidí. A nakonec i náš kodex hovoří o tom, že bychom měli šířit veřejnou službu pro co největší počet posluchačů a zavazují nás i koncesionářské poplatky. Přitom konkurenční trh je velmi silný, privátní sektor opanovává necelých osmdesát procent trhu, my máme něco přes dvacet. 

Jak se míchá koktejl masovosti a kvality?

Složitě. Spíše než obsahové věci přizpůsobujeme formy – mnohem více než kdy jindy pracujeme se zvukovou grafikou, „obalem“ produkce.

Radiožurnál podle posledních průzkumů zaznamenal zlepšení a stal se druhou nejposlouchanější celoplošnou stanicí v Česku.

Ano, má přes devět set tisíc posluchačů denně, celý Český rozhlas pak poslouchá každý den asi jeden a půl milionu lidí a týdně dva a půl milionu.

To je ohromná masa. Máte představu o profilaci publika?

Své posluchače známe. Dvojku poslouchají spíše ženy, více se středoškolským a základním vzděláním, věk šedesát plus. Radiožurnál mají v oblibě o trochu více muži než ženy, vysokoškolsky vzdělaní, z větších aglomerací, pětatřicet čtyřicet let. Pak jsou tu stanice, na něž neplatí sociodemografické rozdělení, ale zájem: Vltavu si ladí lidé od dvaceti do osmdesáti a spojuje je láska k vážné hudbě, podobně i Český rozhlas Plus láká různorodé publikum se zálibou v publicisticko-analytických útvarech.

Šéfové většinou se zvýšenou pozorností pečují o vlajkové lodě svých portfolií. Věnujete i vy nejvíce energie tomu, co je nejposlouchanější, tedy Radiožurnálu?

Samozřejmě pracujeme na silných pořadech, prioritu má Radiožurnál, na Dvojce plánujeme výrazné změny, ale nemůžeme zapomenout na menší stanice a žánry. Musíme oslovovat menšiny, věnovat se marketingově i například Vltavě a dalším stanicím. Všechno začíná a končí u peněz. Ani do propagace nemůžeme dát tolik prostředků jako komerční rádia a naše portfolio se skládá ze čtyř celoplošných stanic, čtyř speciálních digitálních, sítě regionálních stanic a zahraničního vysílání. Vedle toho musíme spravovat Zelenou vlnu, festivaly, soutěže. Celou tuhle nabídku se snažíme dopravit k posluchačům, snažíme se, aby o ní věděli.

Máte čas věnovat se zdánlivým drobnostem, jako je jednotlivý pořad, nebo manažersky řídíte pouze velké celky? 

V Českém rozhlase je asi tisíc pět set zaměstnanců, z toho zhruba sto dvacet vedoucích od prvního po třetí stupeň řízení. Pracuji s top managementem, který se skládá z deseti lidí, je tu systém šéfredaktorů a vedoucích pracovníků. Já na vrcholu pomyslné pyramidy zajišťuji, že celá struktura funguje. Ale rád se věnuji i mikromanagementu a mám široký přesah, od koordinace programové struktury, přes ekonomiku a hospodaření, právní kauzy, teď například GDPR, po komunikaci a marketing. V pondělí bývá velká porada vedení, která trvá obvykle tři hodiny. Je to ale naše jediná poradní platforma za týden. Přes den mám pak jednání, schůzky a večer často společenské události, vernisáže, předávání cen. Jsem místopředsedou Evropské vysílací unie, která zastřešuje veřejnoprávní rádia v Evropě, absolvuji řadu služebních cest…

… pořád vás to baví?

Jsem spokojený a šťastný, ale přiznám, že občas mám samozřejmě i horší dny.

Stojíte na vrcholu pyramidy a máte na bedrech spoustu finálních rozhodnutí. Cítíte se v té pozici dobře, jste na to stavěný?

Jsem statutární zástupce a jediný zodpovědný za vysílání Českého rozhlasu. Není tu žádné představenstvo a míra odpovědnosti je velká, ale nikdy jsem se toho nebál a nebojím se.

Váháte někdy?

Výjimečně, obvykle u personálních záležitostí, když se třeba vybírají významné osobnosti do vedení jednotlivých stanic. Ale určitě nejsem nerozhodný. Říkám, že lepší je rozhodnout špatně než nerozhodnout vůbec.

Radíte se někdy o pracovních věcech doma s partnerkou?

Snažím se nenosit si povinnosti domů, oprostit se od nich. A když něco řeším doma, tak raději s odstupem. Večery chci trávit hlavně s dětmi. Mám čtyři a dvěma mladším je teď tři a pět let.

Kdy se vracíváte domů?

To je různé. V běžném dni kolem půl osmé, dítka stihnu tak na hodinku, ale protože jsem uspávací tatínek, bývám u nich další hodinu a někdy s nimi usnu.

 

Čtete pohádky?

Ano. Je to moc milá forma trávení času. Také si hodně si hlídám volné víkendy, chci být s rodinou. Myslím, že ty menší děti jsou teď ve věku, kdy je vklad rodičů nejsilnější.

Pojďme zpátky k práci. Cítíte konkurenci audiovizuálních médií?

Hlavně cítíme, že se změnil mediální trh. Nefigurují na něm jen tisk, rádio a televize, jsou tu především nová média a všechny možné online platformy od nejrůznějších zpravodajských webů až po sociální sítě. Zároveň ale ve společnosti začínám vnímat jistou digitální nebo řekněme technologickou přesycenost a řada lidí začíná utíkat zpátky ke kořenům, k audiu. Často slýchám, že už se večer nedívají na televizi. Ne proto, že by je nezajímala, ale jsou unaveni a vyčerpáni díváním se na monitor. Naopak roste obliba poslouchané hudby a slova, prodávají se audioknihy. I mladá generace vytváří vlastní produkci. Co se týká konkurence, určitě se neobávám zániku rozhlasu jako média. Jen se možná bude časem měnit jeho role.

V jakém slova smyslu?

Budeme méně vysílatelem produkujícím tvorbu v reálném čase a více výrobcem kvalitního obsahu, z něhož si posluchač bude vybírat a rozhodovat, kdy, kde a co si ho poslechne a na jaké technologické platformě.

Ale u zpravodajství to nejde.

To samozřejmě nejde, ale u publicistiky už ano.

Trochu mě vyděsilo, že by si lidé měli vybírat i obsah veřejnoprávního zpravodajství, to by se ty naše bubliny zavřely úplně.

Ale ono se to už děje i bez nás. Lidé si vybírají vlastní názorově blízká média už teď. Český rozhlas ovšem na poslech v reálném čase samozřejmě nerezignuje.

Volal jste někdy do dopravního zpravodajství a hlásil třeba nehodu pro ostatní řidiče?

Párkrát ano, soukromě, ale teď většinou jezdím s řidičem a je to naopak: on volá na centrálu a ptá se, jak vypadá situace na dálnici, trasu pak plánujeme podle toho. Myslím, že to je jedna z výhod pozice generálního ředitele Českého rozhlasu.

Když tedy jedete náhodou kolem výjimečné dopravní situace, volá na linku řidič?

Oni jeho číslo už znají, prostě jim to ohlásí. Ale máme zaručeno, že se naše upozornění ve zpravodajství objeví.

Ráno v autě na Radiožurnálu tedy slýcháváte zprávy typu, jak jedna paní v Anglii našla po třiceti letech ztracený snubní prsten v záhonu mrkví. Nebylo by lepší zařadit místo toho nějakou důležitější informaci?

To jsou kuriozity ze zahraničí. Tento typ zpráv ani mě moc nezajímá, na druhou stranu je to minuta a půl ve dvaceti čtyřech hodinách. Poslouchají nás lidé, kteří mají zájem o seriózní zprávy a publicistiku, ale i ti, kdo takové odlehčení uvítají. Je složité programovat pro skoro milion lidí a nejde jen o kuriozity, ale i další věci, třeba hudební dramaturgii. Musím program vnímat jako komplex a ta necelá dvouminutovka mě neurazí, i když k životu ji nepotřebuji.

Hudební dramaturgie Radiožurnálu je snad lamentační evergreen. Než jsem k vám šla, zrovna jsem jednu nedávnou stížnost čtenářky na internetu našla. Reflektujete to nějak?

Kritika výběru hudby byla před šesti osmi lety mnohem silnější. V té době jsme vyměnili dramaturga a počet stížností a stesků výrazně klesl. Nezavděčíme se všem, připravit hudbu tak, aby vyhověla milionu lidí, je těžké. Hudební dramaturgii testujeme, máme tedy i reálné podklady, z nichž vycházíme, snažíme se zařazovat novinky. Sám jsem poměrně kritický, některé kapely ráno slýchám často a nejsem z toho úplně nadšen, kolegové mi zase říkají, že se mi to zdá, protože vysílání poslouchám každý den. Spíše bych trochu polemizoval nad otázkou, jak tvořit poměr mezi českou a zahraniční produkcí. Zatím je to dvacet na osmdesát, českého podílu bych chtěl více.

Na webových stránkách Českého rozhlasu je vaše telefonní číslo. Dovolá se posluchač až k vám?

Dovolá se na sekretariát. Já to zvednu jen v pozdních hodinách, když už tu není žádná z dam. Většinu záležitostí ale vyřeší kolegyně. Nejvíce si s posluchači píši přes e-mail – těch chodí denně od jednotek po desítky. Teď po pětadevadesátých oslavách minulý víkend přišla spousta děkovných zpráv, jinak obvykle dostávám postesky či náměty a na ty se snažím důsledně odpovídat. Když už chce někdo mluvit s ředitelem a dovolá se, jsou to často lidé, kteří si chtějí popovídat. Jsou to patnácti- nebo dvacetiminutové hovory, jež mé kolegyně absolvují, a někdy je vidět, že ti lidé jsou osamoceni a touží si jen s někým pohovořit.

Český rozhlas se chlubí zcela unikátním archivem. Údajně obsahuje na deskách nejen nejstarší nahrávky od roku 1923, ale ještě mnohem starší, třeba záznam hlasu císaře Františka Josefa I. Jakou nahrávku považujete za nejvzácnější?

Desky, o nichž mluvíte, jsou voskové, z konce devatenáctého století. Náš archiv je po BBC jeden z největších v Evropě, najdete v něm nejen fantastický záznam hlasu Františka Josefa, ale i původní nahrávky Enrica Carusa, Thomase Alvy Edisona, samozřejmě projevy všech našich prezidentů… A máme i listinné archiválie: notové party Antonína Dvořáka, Bedřicha Smetany, Leoše Janáčka. Je to archiv rozhlasu, ale i Československa, České republiky. V současnosti je zájem o tyto materiály obrovský. Teď například dáváme posluchačům ochutnat unikátní, nově objevený záznam procesu s politikem Rudolfem Slánským.

Letošek patří oslavám pětadevadesátého výročí vysílání a za pět let se bude slavit stovka. Je to věc, kterou teď řešíte?

Ne. Neřeším sté výročí už proto, že můj mandát – jestli pánbůh a Rada Českého rozhlasu dá – končí v lednu 2022. Touto optikou je sté výročí v nedohlednu, byť v životě lidském i rozhlasovém je pět let velmi málo. Teď žijeme pětadevadesátinami a připravujeme strategický plán rozvoje. Stovku bude slavit jiný ředitel nebo, pokud budu kandidovat, což zatím nevím, možná i já. Ale teď to není na pořadu dne.

Co budete za pět let dělat v osobním životě? Máte nějaký sen ke splnění? Jsem zážitkový typ, nehoním se za kumulací majetku, většinu financí utrácím za zážitky, velmi rád cestuji. V příštích pěti letech chci se staršími dětmi navštívit některý z přírodních parků v Africe, mám rád její faunu. Zajímá mě i Středoafrická republika nebo Čad, bývalé francouzské kolonie, což nejsou moc turistické destinace. Přál bych si, aby všechna má dítka byla zdravá… V profesi jsem spokojený, co bude za pět let, uvidíme.

Studoval jste politologii, pomáhá vám to v jednání s politiky?

Politologie je interdisciplinární obor, díky němuž jsem nahlédnul do sociologie, filozofie, historie a dalších. Pomáhá mi k pochopení některých jevů v naší i třeba mezinárodní politice, ale hlavně v celé společnosti. Obecně mi znalosti z politologie vždycky pomáhaly.

Nedávno jste byl v Poslanecké sněmovně na jednání ohledně plánovaného propouštění z Českého rozhlasu. Jak situaci vnímáte?

Pokud jde o jednání Volebního výboru, korektně jsem tam zodpověděl všechny dotazy. Optimalizaci pracovních míst v Českém rozhlase ovšem považuji za interní věc a manažerské rozhodnutí, které jsem učinil proto, abych Českému rozhlasu zajistil konkurenceschopnost a abychom mohli zaměstnancům navýšit mzdy. Jinak bude hrozit, že nám odborníci budou odcházet.

Umožňuje vám znalost politologie neponořovat se do různých kauz, které vždy silně hýbou společností – a médii?

Ano. Vidím paralely s minulostí, zhruba dokážu pochopit motivaci některých směrů, například proč se dostávají do popředí takzvané catch all party, tedy strany pro voliče zleva doprava, proč je ta ideologie silná, proč jsou úspěšní – tak to si umím zdůvodnit.

Kdybych se vás zeptala, zda čelíte nějakému politickému tlaku na Český rozhlas, vy mi určitě řeknete, že ne. Jenže to čtenáře asi moc neuspokojí.

Přesně. Já řeknu, že ne, a všichni se jaksi podiví. Když jsem to řekl na půdě Senátu na semináři, jeden ze senátorů se smál, že jsem asi křišťálově čistý. Ale ani teď – na pozici generálního ředitele –, ani předtím, kdy jsem tři roky vedl program včetně zpravodajství a publicistiky, jsem žádný tlak v tomto duchu nezažil. Snažím se lidem vysvětlit utopistickou představu, že politici nátlakem na generálního ředitele mohou ovlivnit řekněme program a vysílání média. Jenže mezi mnou a vysíláním je tolik mezičlánků… Kdybych s něčím takovým přišel do newsroomu, zlomilo by mi to ve vteřině vaz. Stejně jako je vždycky ohromná šuškanda kolem volby ředitele, je to vlastně takové zvláštní klišé, všechny ty informace a dezinformace. Když jsem se sám výběrového řízení účastnil, žádná šuškanda se v reálu nepotvrdila. Mnohem více než hypotetické politické tlaky mě trápí vyjádření určitých politiků na naši adresu nebo na adresu veřejnoprávních médií vůbec.

Co to s vámi dělá?

Při každé možné příležitosti se jim snažím vysvětlit, že se mýlí, že se pletou, že veřejnoprávní média jsou oporou demokracie a tento systém v České republice funguje, stejně jako systém mediálních rad. Občas se vyskytne problém, ano, ale to je přece obvyklá věc. Političtí představitelé by měli být vůči médiím veřejné služby velmi zdrženliví.

Podle ekonomů jsou v malých demokraciích veřejnoprávní média nenahraditelná, zatímco ve velkých, jako je USA, mohou existovat i pouze soukromé platformy, ale úlohu ve společnosti nakonec splní stejně dobře.

Já bych problematiku nedělil na velké a malé demokracie, nesrovnával bych se s Amerikou. V Evropě obecně je pozice veřejnoprávních vysílatelů velmi silná. Když kolegům v Evropské vysílací unii řeknu, že v Česku máme necelých čtyřiadvacet procent podílu na trhu, žasnou, protože země jako Rakousko, Belgie, Dánsko, Švédsko, Nizozemsko mají podíly šedesát procent a více. Ohromuje je i počet rozhlasových stanic – více než sto na deset milionů obyvatel, to je jeden z nejvyšších počtů v Evropě. Myslím, že jsme v devadesátých letech při tvorbě duálního systému byli papežštější než papež a liberalizace mediálního prostoru se udála příliš velkoryse. Teď je to fakt, už se s tím nedá nic dělat. Ale zatímco v jiných zemích Evropy jsou veřejnoprávní média ze strany státu podporována a hýčkána, u nás ne. Jakékoli nápady, jak okleštit pozici a moc veřejnoprávních médií, mi připadají nebezpečné. To ovšem zároveň neznamená, že by tady neměla být silná privátní média.

Měla by média veřejně prezentovat své politické postoje?

Jsem toho zastáncem. Vědomě a nahlas sdělovaný politický světonázor je v pořádku. Ve Francii všichni vědí, že deník Le Figaro je pravicový, Le Monde centristický, L‘Humanité je pro levici, a nikoho to nepřekvapí. A při jejich koupi lze očekávat ne tendenční zprávy, ale v publicistické a komentátorské sekci příklon k nějakým názorům či jejich obhajobu. Je to pro mě komfortnější než pokoutní se schovávání pod hlavičku objektivity. A myslím si, že česká média takto rozpoznatelná jsou a je už na lidech, aby si je podle toho zvolili.

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání zahájila správní řízení s Českým rozhlasem kvůli reportáži Janka Kroupy na téma hospodaření Agrofertu. Rozhlas se podle rady dopustil přestupku, protože nedal firmě prostor na reakci. V jaké fázi nyní celá kauza je?

Správní řízení ještě ukončeno nebylo. Názor rady je patrný z toho, že správní řízení vůbec zahájila, uvidíme, jak se věci vyvinou. Pro mě je ta kauza do jisté míry uzavřená, my jsme si všechny věci výrazně vyříkali a s ředitelem zpravodajství jsme se dohodli, co dělat, aby se to neopakovalo. Myslím si, že tam byla řada formálních chyb, a názor jsem nezměnil. Uvidíme, jaký bude verdikt velké vysílací rady.

Přemýšlíte o tom, zda na Radiožurnálu či Českém rozhlasu Plus dát vzniknout pořadu typu Reportéři ČT?

K tomu se hodně kloním. Připadá mi to lepší než jít cestou kouskování kauzy, kde může dojít k nějakému nedořeknutí. Mít prostor prezentovat problém v časovém pásmu, třeba v půlhodinovém pořadu, kde by měly prostor všechny strany, autor a tak dále. Rozhodně je to čistší řešení, diskutujeme o tom.

Jakou pozici má investigativní žurnalistika v Českém rozhlase?

Buňku investigativců jsme zakládali ještě za bývalého ředitele, zesnulého Petra Duhana. Byl jsem šéfem programu, když jsme drtivou část redakce přijímali, včetně Janka Kroupy. Já tohle vnímám jako důležitý pilíř zpravodajské publicistiky veřejnoprávního média. Je to těžká disciplína, v podmínkách České republiky složitě realizovatelná, to uzná každý… Do střetu a radou jsme se dostali za celou dobu jen jednou.

Rozhovor uveřejněn v červencovém čísle časopisu Interview.

Text: Olga Procházková
Foto: Karel Šanda