Vážený pane předsedo Senátu, vážený pane ministře, vážený pane primátore, vážení pamětníci květnových událostí, drazí hosté.

Občas slýcháváme pochybovačná slova – jak dlouho ještě hodláme připomínat památku těch, kteří padli ve dnech Pražského povstání při obraně budovy Českého, tehdy Československého rozhlasu? Nejsou snad aktuálnější problémy a hrozby, které se nás dotýkají bezprostředněji než události staré 74 let?

Pravda je, že nežijeme v bublině, žijeme ve světě značně dezorientovaném, plném nových nebezpečí. Právě proto naše shromáždění není jen vzdáním holdu památce padlých hrdinů, ale především připomenutím těch pohnutek a motivací, které je přivedly na toto místo, aby zde položili své životy za hodnoty, jež v jejich očích byly tak podstatné a měly tak vysokou cenu, že stály za oběť nejvyšší. V dnešních podmínkách, kdy dochází k obrovské relativizaci ideálů, jejich tehdejší postoje jsou důležitější než kdy jindy. V dnešní nepřehledné době opět potřebujeme jako sůl jejich statečnost, neohroženost a neochvějnou pevnost, jejich nezištné vlastenectví a především jejich touhu po svobodě – nejen pro celonárodní souručenství, ale pro každého jeho člena, tehdy a teď.

Dnes máme co dělat se střetem dvou kultur: kultury paměti a kultury zapomnění. Nehodláme podlehnout kultuře zapomnění, nehodláme se tvářit, jako bychom se mohli opřít jen o pohodovou zkušenost dnešního dne. Jen pocit návaznosti a kontinuity je tou Ariadninou nití, která nám umožňuje neztratit orientaci v temném hvozdu nesrozumitelných událostí. To znamená, že nejen my svou urputnou vzpomínkou udržujeme povědomí o hrdinství našich padlých, ale i oni nám pomáhají zorientovat se v dnešním světě - ovšem jen potud, pokud na ně nezapomeneme.

Více než kdy předtím potřebuje nyní naše společnost reálné vzory chování, nikoli abstraktního, ale zcela žitého a přitom vysoce morálního. Vím, že požadavek žít tak, abychom byli důstojni památky našich padlých, není nic nadneseného a přehnaného. Věřím, že i dnes mezi námi je stále dost a dost těch, jimž nedogmaticky a nefanaticky pojatá morálka stojí za to podstoupit příkoří, nepohodlí a rizika. Je důležité, aby v době rozhodujících zkoušek, kdy se láme chleba, našli v sobě sílu zachovat se správně, v souladu s mravním principem, který je přece vyústěním etického vývoje lidstva. Aby tomuto ideálu dostáli, potřebují se opřít o příklad lidí, kteří celým svým životem dokázali, že je to možné.

Nejúčinněji působí, pokud tyto vzory jsou z našich vlastních řad, z okruhu přátel, ze sousedství nebo nejlépe z příslušníků našeho národního společenství. A to je právě případ těch, jejichž životy oslavujeme i 74 let po jejich smrti. Vzpomínka na zesnulé zaujímá důležité místo ve všech světových náboženstvích. Každá liturgie zná modlitbu za mrtvé. Tvrdím však, že dnešní den není jen příležitostí uctít památku bojovníků Pražského povstání, ale také připomenout si, o co se tady a teď vede zápas. Je to stále zápas o naše duše, o budoucnost našich dětí, o smysl lidské existence a o hodnoty naší západní civilizace.

Děkuji za pozornost.

 Generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral projev přednesl na pietním aktu před budovou Českého rozhlasu dne 5. 5. 2019.