Nade dveřmi rozlehlé kanceláře má generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral symbolické červené světlo: poděděný artefakt občasně využívaný ve smyslu „nerušit“. Ač při našem rozhovoru nesvítilo, jeho plynulý projev na libovolná témata, třeba investigativní kauzy nebo proč mu večer volají osamělí posluchači, by mohl jít rovnou do éteru.

Půl století, které uplynulo od bouřlivého roku 1968, činí jeho odkaz mnohem zřetelnější právě proto, že byl nejednou konfrontován s naší žitou zkušeností – zkrátka, byl ověřen dobou. Dodnes zcela nevyvětral tísnivý pocit nesvobody, který náš národ zažíval 20 let před Pražským jarem a 20 let po něm. Většině z nás zůstala schopnost jemného rozlišování mezi svobodou a jejím opakem. Nikoli náhodou náš první porevoluční prezident Václav Havel ve svém historickém projevu v americkém Kongresu vypíchl právě tuto vlastnost jako náš vklad do souboru demokratických hodnot. Řekl zhruba toto: „Nepřicházíme jako prosebníci. Nabízíme vám naši ojedinělou zkušenost – zkušenost života v nesvobodě vykoupenou čtyřiceti lety komunistické totality.“ Právě ona zkušenost nám zajišťuje značnou imunitu proti rozličným bludům sociálního inženýrství.

Slovo „objektivita“ je permanentním zaklínadlem mediálního světa. Tím spíš by nebylo od věci se zamyslet nad tím, co vlastně toto slovo znamená. Neuškodilo by také položit si několik otázek – například: Může existovat objektivita ve své nejčistší podobě? Je v silách člověka být v každém ohledu objektivní? Neměla by být objektivita, kterou v médiích hledáme, spíše něčím úplně jiným?